Sněženka je vítána jako jeden z prvních jarních poslíčků, dokáže nás v zimě potěšit a dodat naději a radost, patří proto do každé zahrádky. Tam nás vítá i pod sněhovou přikrývkou a nedočkavě ze sněhu vykukuje.
Nejznámější je sněženka jarní
Zahradní kultivary vznikly křížením evropských a asijských druhů, ty byly prý dovezeny do Británie již v 16. století za vlády královny Alžběty I. Latinský název Galanthus nivalis pochází původně z řečtiny (gala – mléko, anthos – květ, nivalis – ze sněhu), což volně přeloženo znamená „mléčný květ vyrůstající ze sněhu“. Poetické jsou také všechny lidové názvy sněženky. U nás se jí říká „podsněžník“, v anglosaských zemích je to „družička února“, Francouzi mají „sněhové zvonky“ a Němci zase „sněžné kapky“, v Nizozemsku to jsou „bláznivé dívky“, Švýcarům zase připomíná „drozdí zpěv“.
Mají prý magickou schopnost
Dříve lidé věřili, že sněženky mají ochrannou a magickou schopnost. Kdysi dávno prý ochránily řeckého hrdinu Odysea před kouzly mocné čarodějnice Kirké, u nás zase lidoví léčitelé doporučovali potřít první jarní sněženkou bolavé oči.
V literatuře se objevuje několik legend o vzniku této něžné jarní květinky. Podle jedné z nich stvořila sněženky z ledového rampouchu bohyně jara Vesna, krásný je i příběh o smutné Evě, tu Adam potěšil sněženkami vzniklými ze sněhových vloček. O sněžence napsal pohádku třeba Ch. Andersen, objevuje se i na plátnech známých malířů.