Ke Štědrému dni se váže snad nejvíc pověr, zvyklostí a obyčejů. Většinou se během staletí různě měnily a přizpůsobovaly novému světu, ale mnohé z nich se dodržují dodnes.
Jaký průběh měl a mnohde ještě i má onen tajemný den?
Sice se po ránu asi nemyjeme studenou vodou z potoka či studny (abychom byli po celý rok zdraví), přesto je i naše dopoledne naplněno posledními pilnými přípravami – vaří se hutná polévka (dříve to byla štědrovačka), tradiční bezmasé jídlo houbový kuba (kdo se postí a nejí maso – uvidí zlaté prasátko). Všechno směřuje ke slavnostní večeři a samotnému kouzelnému večeru.
Čas večeře je přibližně stejný (dřív se přicházelo ke stolu, když vyšla první hvězda) a stejně jako dřív usedáme ke stolu ve slavnostním oblečení. Stůl s bílým ubrusem byl prostřen vždy jen pro sudý počet lidí (lichý počet znamená, že se smrt pro někoho vrátí). Pod každý talíř položíme minci nebo šupinu z kapra, kterou si pak uložíme do peněženky (budou se nás držet peníze).
V našich krajích bývá hlavním chodem kapr, a to na několik způsobů – podle chuti a zvyklostí, někde je dokonce nahrazen jinou rybou nebo i masovým řízkem, k němu se většinou podává bramborový salát (a tady zase platí – co rodina, to jiný oblíbený recept). Dříve se ještě podával chléb s medem, hrách (aby rodina držela pohromadě), čočka (pro hojnost a peníze), kuba (pro radost a pohodu)… a konečně se může (zcela beztrestně 🙂 jíst cukroví.
Aby se celá rodina sešla zase příští Vánoce, nikdo nesměl odejít od štědrovečerního stolu.
Po večeři se můžeme pustit do tajemného „věštění“ budoucnosti, tedy máme-li na to odvahu, protože přece jen…kdo ví…
