Toto zvíře přežije hluboko v zemi, schoulené v klubíčku. Je stejným zimním spáčem jako medvěd, nehýbe se, žije jen z toho, čím se v létě stihla nakrmit – ze starého listí a zbytků mrtvých brouků. A jak žížala ví, že se blíží zima a je už potřeba se zavrtat do země? Podle slunce! Když se před zimou dny zkracují a slunečního svitu je málo, je to pro žížalu signál, že nastal čas na zimní spánek.
Žížala nemá ráda pole, zemědělci tam totiž neustále pracují a ona nemá klid. Ovšem na opravdu klidných místech umí půdu pořádně využít. Představte si čtverec se stranou jeden metr – uvnitř byste našli až 500 žížal, které vytvoří 400 až 500 metrů chodbiček, a tak společně pořádně provětrají půdu. Zavrtat se umí až deset metrů pod zem. I to je důvod, proč je mají zemědělci rádi.
A jak dlouho taková žížala žije? Prý neuvěřitelných čtyři až osm let.
Žížaly nemají samečky a samičky, přesto se vzájemně potřebují, když chtějí mít potomky. A když nadejdou teplé noci, vylezou z děr a hledají si partnery v okolí. Poznávají se podle slizu, který vylučují. Oplodněná vajíčka zabalí do jakéhosi obalu, kterému se říká kokon. Stává se , že jich bývá třeba 10 až 20, ovšem po půl roce z něj vyjde jen jediná žížala.
A proč vylézají hlavně po dešti? V zaplavených podzemních chodbičkách by se žížala utopila. Na světlo, které nemá ráda, ji žene tedy pud sebezáchovy. Na povrchu ale dlouho nevydrží. Jejímu slizkému tělu hrozí na vzduchu, že uschne, navíc jí překáží světlo. Kdybychom na ni posvítili baterkou, schoulí se do klubíčka a hledá zem.
Když je žížala na povrchu, loví ji ptáci, jezevci nebo ježci, v zemi zase krtek. Když ji chytne pod opaskem, který je vidět volným okem, může ji zbytek těla dorůst. Tehdy ale musí žížala odpočívat a nehýbe se. A to je chvíle pro krtka – když ji objeví, kousek si z ní ukousne a odnese k sobě ke svým zásobám, kde mu žížala spí a dorůstá.