Od semínka po tykev
Pěstování této zeleniny, která pochází ze střední Ameriky, je jednoduché. Semínka vysadíme koncem dubna do truhlíků do hloubky 2 až 3 cm a umístíme na parapet. Předpěstované rostliny se do záhonu vysadí až v polovině května, nejlépe po Servácovi, Bonifácovi a Pankrácovi. Začátkem května je můžete zasít i přímo do volné půdy tak, aby se vyklíčené lístky objevily na povrchu až po posledních květnových mrazech. Tykve milují teplé, sluneční plochy chráněné před větrem a propustnou písčitou půdu. Na jedné rostlině jsou samčí i samičí květy a mohou se vzájemně opylovat. Více plodů budeme mít tehdy, pokud ve vzdálenosti asi jednoho metru od sebe vysadíme minimálně dvě sazenice.
Rostliny tykví rostou velmi rychle, potřebují ale hodně živin, proto je vysadíme v prvním roce hnojení půdy organickými hnojivy nebo po zeleném hnojení. Praktická je i výsadba několika semínek přímo do kompostu z loňského roku. Jedna rostlina potřebuje 1,5 až 2 metry čtvereční půdy. Hodně vody potřebují především mladé rostlinky po výsadbě a v době květu a nejintenzivnějšího růstu, během dozrávání plodů je už naopak nezavlažujeme. Během vegetace záhon odplevelujeme, dokud rostliny nevytvoří souvislý porost. V případě potřeby ručně opylujeme a uvadlé samčí i samičí květy ve styku s půdou odlamujeme.
Z jednoho semínka vyroste za pár měsíců rostlina s dlouhými výhonky a velkými listy. Příroda u ní předvádí nejen rychlost růstu, ale také rozmanitost tvarů.
Samotné je jí smutno
Podle vzoru severoamerických indiánů můžeme tykve zasít do jednoho záhonu společně s kukuřicí a fazolí i do smíšené kultury. Všechny tyto tři druhy si vzájemně pomáhají v zásobování živinami. V sobectví tykví se dobře daří i slunečnici, cibuli a hrášku.
Kvůli možnému přenosu nemocí a škůdců je nevhodná kombinace s brambory, okurkami a melouny.
Tykev by neměla růst na stejném místě dva roky po sobě.
Tykve se rozdělují na letní a zimní druhy podle toho, v kterém stádiu zrání se sklízejí jejich plody. Letní (Cucurbita pepo) se sbírají mladé, ještě nezralé a okamžitě se zpracovávají. Patří k nim cukety, patizony, tykev špagetová a okrasné tykvičky, které nejsou jedlé kvůli vysokému obsahu hořkých látek.
Zimní tykve (Cucurbita maxima), mezi které i známá tykev „Hokkaido“, se sbírají zcela zralé vždy s částí stopky, která zabraňuje napadení plísněmi. Dají se déle skladovat, v suché a chladné místnosti vydrží některé druhy až do února. Nesmějí se však skladovat s brambory! Tykve totiž od nich přebírají vlhkost, začnou rychle hnít a plíseň z tykví se může přenést i na brambory.